Předtím jsem jela do Halifaxu protože tam byl jeden muž, měl omrzliny na svých prstech. (Och.) Neměl žádné rukavice. A musel jít do nemocnice a obvazy všude, a také jeho nohy. A tak když jsem to slyšela, och, sevřelo mi srdce. Takže jsem mu přinesla věci.
Když jsem jela do Halifaxu, měli jsme problém. Sněhové podmínky byly tak špatné, že se letadlo vrátilo na letiště. (Páni.) A měli jsme tam mnoho domácích mazlíčků a další věci. Takže jsem nemohla nechat pouze jednoho chlapce samotného doma. (Ano.) A nového. Neví, jak krmit psy a jak obléknout teplé psí oblečení než vyjdou ven na sníh. Sníh byl tak hluboký. Musela jsem se vrátit. Z Halifaxu zpět do St. John. Letadlo tedy stálo, neletělo. Na letišti řekli: „Dobře. Máme hotel pro vás všechny, zůstanete tady. A zítra bude počasí v pořádku, vezmeme vás zpět domů.“ Všichni zákazníci zůstali kromě mě. Řekla jsem: „Musím jet.“ Takže jsem odešla. Nevrátili mi peníze, protože jsem dobrovolně odešla. Nebyla to jejich chyba. Ani jsem se neptala. Řekla jsem: „Musím jít.“ A pak mi řekli: „Ale nic nedostanete.“ Řekla jsem: „V pořádku, nevadí. Nedělejte si starosti. Jen mě nechte jít.“ A pak řekli: „Ale počasí je tak špatné, nemůžete jít. Nemůžete jít.“ Předtím jsem jela do Halifaxu protože tam byl jeden muž, měl omrzliny na svých prstech. (Och.) Neměl žádné rukavice. A musel jít do nemocnice a obvazy všude, a také jeho nohy. A tak když jsem to slyšela, och, sevřelo mi srdce. Takže jsem mu přinesla věci. Původně jsem je chtěla poslat poštou, ale nikdo nevěděl, kde žije. (Och.) Nikdo to nevěděl, protože je to bezdomovec. (Ano, Mistryně.) Řekla jsem: „Pak, musím jet do Halifaxu. Jsem si jistá, že to někdo musí vědět.“ Protože televize o tom podávala zprávu. Takže, možná musím jít tam a zeptat se. Pravděpodobně něco vědí, nebo někde nějaká charitativní organizace. Někdo ho musí znát.
Letěla jsem tedy do Halifaxu letadlem, ale vrátila se taxíkem. Taxikářka, ona byla jediná, kdo se odvážil mě vzít, protože nikdo v tom počasí nechtěl jet. (Och.) Nebylo vidět ani na silnici před vámi. Ale řekla jsem, že musím jet. Mí psi. Takže ona souhlasila. Řekla jsem: „Zaplatím vám dvojnásobně, trojnásobně.“ A ona souhlasila, že pojede kvůli penězům. Řekla jsem: „Och, díky Bohu. To je od vás velmi laskavé.“ A ona pak řídila jen možná půl kilometru, pár set metrů, a pak narazila, a pak pohřbila sebe i nás do hory sněhu. (Och, Moje dobroto.) A naštěstí jsme se všichni dostali ven a kopali, kopali, kopali, a pak jsme vylezli ven. Řekla jsem tedy svému pomocníkovi v té době, z Kostariky. Řekla jsem: „Vy řiďte. Té ženě už nemohu věřit.“ (Och, tak nebezpečné.) Možná byla příliš unavená, řídila již celý den. V tuto dobu předpokládala, že už nebude řídit, odpočívat. Ale kvůli nám, litovala nás, tak nás vzala. Také jsme jí dobře zaplatili. Ale nemohla jsem přimhouřit oči, protože jsem musela řídit s ním. (Ano, Mistryně.) „Doleva. Doprava. Rovně. Ne, ne, ne! Pomalu. Pomalu. Teď dobrá, dobrá, dobrá. Jeďte, jeďte, jeďte, jeďte, jeďte. Jeďte, ale pomalu, pomalu, pomalu.“ Celou noc. Nevím, kolik hodin je to ze St. John do Halifaxu. Byla dokonce noc. (Ano, Mistryně.) V noci. A co dělala řidička taxi? Seděla vzadu, já jsem seděla vpředu. (Páni.) Musela jsem dávat pozor, (Ano.) a také ho udržet vzhůru. Museli jsme mluvit a udržovat ho vzhůru. Zpívala jsem, mluvila jsem, řídila provoz. Jen on, nikdo na cestě, alespoň. Díky Bohu. A klouzalo to a prokluzovalo a točilo se to doleva, doprava atd. Tohle jsem neměla udělat. Ale měla jsem sebedůvěru.
Ale předtím jsme byli úspěšní v dotazování se lidí, a našli toho bezdomovce, dala jsem mu nějaké peníze. (Neuvěřitelné.) Ale řekla jsem mu: „Nikomu to neříkejte. To je pro vás lepší. Jen pro vás. Neříkejte lidem, že máte peníze, hotovost. Je to nebezpečné.“ Nemohla jsem mu dát šek, že? Takže jsem mu dala, myslím, že několik tisíc dolarů v hotovosti, a pak oblečení a rukavice a čepice a čapky a ponožky a boty. (Páni.) Vysoké boty. Je to bezdomovec, ale někdo mu dal skladový prostor, aby v něm bydlel. A církevní charita to věděla. Tak jsme se ptali, ptali, ptali jedna osoba to řekla další a další a další, a přistáli jsme tam, a požádali jsme někoho, aby zavolal církevnímu otci a jeho manželce. Přišli. Velmi skromný pár. Dělají charitu. Pomáhají bezdomovcům, takže věděli, kde je. Vzali nás do toho skladu, kde žil. Nebyla to vůbec místnost. Měl rozbitou pohovku, kterou mu dali. Je to lepší než nic. A všude kolem něho byly židle a všechny druhy nábytku. Měl jen tuto pohovku a pár metrů, aby si došel na toaletu. Tím to hasne. Pár metrů, ale klikatých. (Ano, Mistryně.) A teplý sporák nebo něco na vaření. To je vše. A bydlel tam, ale alespoň byl v teple. Proč měl omrzliny? Protože šel ven hledat práci, za prací. Dokonce práci za jídlo. Ale neměl nic, čím by se přikryl. Pamatuji si, že bylo minus 40 stupňů. (Och!) Některé dny 30 (mínus), ale některé dny méně. Některé dny více než 40 (mínus). Pamatuji si něco takového. Třicet je teplejší den. Ale pamatuji si, že bylo méně než 40 stupňů. Řekla jsem: „Nemohu uvěřit, že lidé žijí v takovém počasí!“ Řekla jsem svému pomocníkovi. A nemohu uvěřit tomu, že bych mohla dokonce přejít z auta do obchodu. Myslela jsem, že bych zmrzla na kost v takovém počasí. Dříve jsem si představovala, že žít v mínus 40 je neuvěřitelné. (Ano.) A nemůžete jít ani nakupovat, a jít si nechat udělat vlasy!
Takže jsem řekla: „Och, ten muž, musí tolik trpět, pokud nemá žádné rukavice a ponožky.“ Musela jsem jít. Kdybych nešla, trpěla bych mentálně. (Ano, Mistryně.) Při představě, kolik utrpení musí vydržet. Trpěla bych víc při představě, že nic neudělám. Takže jsem odjela. A tak se to stalo. Takže, naštěstí jsme se vrátili včas, zaplatili té paní peníze, sehnali pro ni hotelový pokoj, aby si mohla odpočinout až do rána. Pak mohla řídit. Řekla jsem: „Měla byste se vyspat. Teď se nevracejte zpět. Raději se vyspěte, dokud se počasí nezlepší, bez rizika, pak jeďte.“ Řekla: „V pořádku, v pořádku.“ Takže, jsme jí rezervovali hotel, zaplatili za ni, a pak jsme ji tam nechali. Pak jsme se rozloučili. Někdo přišel a vyzvedl nás. Alespoň jsme měli telefonický kontakt.
Myslela jsem, že už jsem vám vyprávěla celý tento příběh, ale nejsem si jistá. Něco dalšího chcete vědět? ( Mistryně, bylo to tak dojemné, že jste cestovala celou cestu do Halifaxu jen kvůli jedné osobě, a v takovém nebezpečném počasí, ) Ano, nevadí. ( a je to jako například v článku. Uvádí to vedoucí obchodu, ) Ano. ( který sledoval Mistryni, jak naplňuje vozíky a řekl: „To je neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděl nic takového, nikdy, a už jsem tu pět let. Dokonce i naši stálí zákazníci, nic takového.“ Také rovněž s obchody, které dělá charita, nebylo to srovnatelné s tím, co udělala Mistryně. Bylo to tedy opravdu pozoruhodné. ) To nebyl charitativní obchod. Jsou to různé obchody, o kterých mluvíme. Armáda spásy je církví v St. John, (Ano.) provozují charitativní obchod. A ten, kde jsem nakupovala, je prvotřídní obchod s oblečením. (Ano, ano.) Takže jsem také přispěla, protože původně jsme chtěli jen darovat oblečení a jít, ale major z Armády spásy, mi řekl o pozemku vedle. Že kdyby ho mohl koupit, zužitkovali by ho pro něco. Možná může mít nějaké přístřeší pro bezdomovce nebo tak něco, Zapomněla jsem. Takže jsem mu dala peníze, aby koupil ten pozemek. Bylo to docela levné. Jsem překvapena. (Páni.) Možná proto, že je charitativní organizace. Takže mu pravděpodobně dali levnější cenu nebo tak něco. A pak je tu další, to byla jiná organizace, a dala jsem jim také hotovost, protože jsem nemohla vybrat mnohem více peněz. Všechno, co jsem toho dne mohla vybrat, jsem jim dala nebo více, více, než co jsem vybrala. Myslím, že jsem mohla dostat pouze 20 000 kanadských dolarů denně.
Nikdy jsem tolik nepotřebovala, takže jsem nikdy nežádala o víc. A štěstí, že jsem již měla kreditní kartu; předtím jsem ji nikdy neměla. Byla jsem v Americe bez čehokoli. A moje peníze – moje žákyně tam měla velký bankovní účet. A když jsem řekla, že se chci přidat k ní, řekli: „Chcete si vybírat její peníze, ano? Proto se chcete připojit.“ (Och.) Tehdy mě nenechali. Nedovolili mi, abych si s ní vytvořila společný účet. Byly to moje peníze a ona je vzala z Tchaj-wanu (Formosy) pro mě před nějakým časem. Všichni žáci mají peníze. Mé podnikání ovládají oni. Jsou to manažeři toho a tamtoho. Dříve jsem sotva něco měla. Teď něco mám, jen abych mohla ukázat světu, že nejsem tady nebo tam, abych jedla vaše jídlo. Jsem schopna se postarat. Někdy kvůli pobytu, bydlišti. Kvůli byrokracii kvůli papírování. Jinak, nevidím přicházet nějaké peníze. Samozřejmě, ale nic mi nechybí. Pokud potřebuji, samozřejmě, mohu požádat. Ale sotva něco potřebuji. Nerada se doprošuji. Závislost na čemkoli, je opravdu proti mé povaze, proti mému náboženství. Říká se to tak. Pokud požádám a nedostanu, pak už více nepožádám. (Ano, Mistryně.) Nebo pokud se to neděje automaticky, pak nepožádám. (Ano.) Já nepotřebuji moc. Všechno, co vidíte, moje oblečení a ozdoby a to všechno, nosím jen kvůli práci. Je to jako uniforma. Speciální uniforma. Toho ostatního moc nepotřebuji. Mohu nosit levné oblečení, jednoduché a pohodlné. (Ano, Mistryně.) Takže toho opravdu moc nepotřebuji.
Dokonce, když jsem nebyla Mistryně, tři dny jsem v Paříži hladověla, bez práce. (Och, moje dobroto.) Žádná práce, hledala jsem práci. I tak jsem lidem neřekla, že jsem neměla peníze, lidem, kteří mě tam vzali, abych tam pracovala. A když jsem skončila z nějakého sentimentálního důvodu, zeptali se mě, jestli chci nějaké peníze. Řekla jsem: „Ne, ne, děkuji. To je v pořádku.“ (Och.) Nechtěla jsem, aby to špatně pochopili. Zamilovala jsem se do pana domácího v té době. (Och.) Už jsem vám vyprávěla ten příběh. (Ano, Mistryně.) Protože jeho žena k němu byla velmi nevlídná. (Och.) On byl doktor; byl už zaneprázdněný a přišel domů, musel udělat to, udělat tomto pro děti. A ona to mohla udělat. Ale nebylo to tak, že by mu to řekla pěkně. Řekla: „Hej, udělej to! Hej, jdi to udělat! “ Jako objednávku. Takže jsem s ním soucítila, a pak se to pomalu obrátilo do podoby romance, ale nevěděla jsem to. Ale uměla jsem se ovládat, dokud to on neporušil a pak jsem musela utéct. (Ano, Mistryně.) Protože jsem tehdy poznala, že on měl také pro mě slabost, pak jsem tedy nemohla zůstat. Bylo by to nebezpečné. Pokud šlo o mne, pak jsem se mohla ovládat, ale byla jsem mladá. Takže jsem řekla, že musím jít. Protože jsem okamžitě odešla. Neměla jsem kam jít a vůbec žádné peníze (Och.) – protože jsem byla studentka. Jen pár dolarů na jízdu autobusem, ale ne dost na koupení chleba. Kdybych si koupila chléb, neměla bych žádné peníze, abych někam jela a hledala práci. Takže tři dny jsem nic neměla. A procházela jsem se v parku, stále jsem hledala práci, a přišel nějaký muž, a nabídl mi 800 franků, francouzské peníze v té době. Nevím, kolik to bylo amerických dolarů, možná polovina. (Och, páni.) Osm set, abych šla s ním. Takže jsem řekla: „Pokud neodejdete, zavolám policii.“ (Páni.) Vypadala jsem tehdy vážně, takže odešel. Alespoň byl slušný. (Ano, Mistryně) Velmi slušný. I když jsem byla mladší, i tak. V Âu Lạc (Vietnamu), jsem jela do nějaké oblasti a neměla jsem moc peněz – víte, studentka – a majitel domu byl přítel přítele, nechal mě, abych zůstala. A připravili jídlo a nechali ho pro mě. Nevěděla jsem, jestli ho nechali pro mě nebo ne, protože odešli, než jsem vyšla ze svého pokoje. Neodvažovala jsem se ho sníst. Takže jsem šla ven, jedla jen chléb a pila vodu. (Och, moje dobroto.) Takže něco žádat pro sebe je velmi… Necítím se dobře. (Ano, Mistryně.)
