Totéž se zvířaty, to samé s listy a keři a květinami. I stoly s nimi mluví, reagují různými způsoby. Pro nevidomé je všechno živé. Všude vidí světlo, ze všeho, a uvnitř všeho, a v sobě. A spoléhají se na toto světlo, tuto energii, toto tiché přátelství, které jim pomáhá v jejich každodenním životě.
Dokonce i my lidé nemůžeme proti tomu bojovat, nemluvě o mém malém psu. Chtěla jsem ji potrestat, že mě nebude moct vídat, že jí nedám dobroty, že jí nedám sušenky. Ale poté, co to řekla, a cítila velkou, velkou lítost, velmi, velmi špatně se cítila, řekla jsem: „Dobře, neboj se.“ Vypořádám se s tímto chlápkem. Vypořádám se s ním. Jsi jen oběť. Odpouštím ti. Opravdu ti odpouštím a miluju tě.“ Takže jsme se objaly a usmířily. Ale pak jsem řekla: „Slibuji vám, že se s tímto májou a negativní silou opravdu vypořádám.“ A vypořádala jsem se.
Jsem tak šťastná, že jsem to udělala. Nejsem si jistá, jestli jsem šťastná, ale nejsem smutná. Nejsem smutná. Je to možná právě jako vy; máme tento fyzický mozek. A trvalo mi nějakou dobu uvědomit si, co jsme udělali, já trochu a všechna Božstva a všechny Kosmické Laskavé Bytosti. Teď, když už jsou sjednoceni, takže jsou teď mocní, silnější než dříve, když byli rozděleni do dvou skupin. Již sjednoceni, takže máme více míru. A teď jsem Je všechny shromáždila dohromady, myslela jsem, že to dokážou. Myslela jsem, že to společně můžeme udělat. Řekla jsem: „Vezměte si ode mě všechno, co potřebujete. Vezměte si vše, co potřebujete z Všemocného úložiště Energetické síly. Vezměte vše, cokoli potřebujete, vezměte si to, jen abychom toho chlápka mohli zničit teď, protože obtěžoval, sužoval, mučil, zlomyslně škádlil a posmíval se a užíval si utrpení lidí a jiných bytostí po dlouhou, příliš dlouhou, dlouhou, dlouhou dobu. Takže, teď je čas, už více ne. Nikdy více.“ Neuvědomila jsem si, jak velké to bylo. A teď, když vám to říkám, trochu si to uvědomuji, protože mám příliš mnoho práce. Neměla jsem čas na oslavu, ale viděla jsem všechny bytosti slavit všude kolem, všude ve Vesmíru. Zpívaly, křičely, skákaly. Stále to dělají. Stále oslavují.
Ale já, ve fyzické dimenzi, příliš zaneprázdněná, zaneprázdněná. Každý den jsem tak zaneprázdněná, že i když mi přinesou pouze jedno jídlo denně, někdy nemohu přijít včas, abych ho snědla, protože vždy je co dělat. Fyzická práce. A pokud ne, pak musím jít dovnitř, dělat vnitřní práci, pomoci posílit víru lidí a energii, aby pokračovali v meditování a byli pevní na svých cestách směrem k jejich Větším Já, nebo k Božským Já. Takže jsem také velmi zaneprázdněna. A také musím kontrolovat různé kouty Vesmíru, co je potřeba a kdo co potřebuje.
A dokonce musím kontrolovat mé psy, co pro ně mohu udělat. A musela jsem toho dělat hodně. Kromě fyzické terapie pro ně, musím také něco udělat. Thérapie. Tohle je francouzsky – thérapie. Správně? Ne? Neslyšíte? A tak, někdy mluvím s francouzským přízvukem. Je to stejné slovo. Jenže v angličtině jsem řekla: „Terapie, the-ra-py“. A Francouzi říkají: „thérapie“. A my říkáme hotel, oni říkají (h) ôtel. Je velmi (h)ot (h)ere. Pamatujete si vtip, který jsem vytvořila?
Anglický agent prodává dům. Dva zákazníci se byli podívat na ten dům. Jeden Angličan mluví trochu francouzsky. Myslí si, že ano. A jeden Francouz mluví trochu anglicky. Myslí si, že ano. Takže, když vešel, protože právě otevřeli dveře v létě, a tam žádná klimatizace, nic uvnitř, tak řekl: „Och, je tu velmi (h)ot (h)ere.“ To znamená, že je tu velmi horko. Ale Francouzi, nevyslovují „h“. Říkají ‘otel místo hotel. Takže „hot“ (horko) říkají ‘ot. Řekl tedy: „Váš (h)ouse velmi (h)ot (h)ere.“ Ve vašem domě je zde velmi horko. A agent řekl: „Cože? Co je na mém uchu divného? A proč bych měl být venku?“ „Váš dům“ je „vy venku“. „Váš (h)ouse velmi (h)ot (h)ere.“ Takže se zlobil a řekl: „Proč bych měl být venku? A co je na mém uchu divného?“ Francouz tedy řekl: „Ne, ne, vzduch (h)ot (horký).“ Angličan se pokusil pomoci uklidnit agenta. Řekl: „Ne, ne. Měl na mysli, že vaše vlasy jsou divné, ne vaše ucho.“ Protože Francouzi nevyslovují „h“, takže, když řekl: „Vzduch ‘ot,“ Angličan si myslí: „Och, v pořádku. To znamená, že vlasy jsou divné.“ Pomáhat je někdy problém, když nemluvíte jazykem velmi dobře. Byla jsem všude v Evropě, někdy mluvím jako Němci. Vždycky řeknu své asistentce: „Vaše auto je kaput?“ Ona řekla: „Co je to kaput?“ Thajka. „Co je kaput?“ Co znamená kaput? Nerozumím.“ Řekla jsem: „Kaput. Znáte kaput, kaput, kaput!“ Ona rozumí málo anglicky. A já jsem zapomněla svoji angličtinu. Když mluvím příliš rychle, někdy zapomenu co je kaput v angličtině. Nebo jsem řekla něco, řekla jsem: „A je to! Hotovo! To je v pořádku! To je v pořádku! Velmi dobře!“ A oni řekli: „Co je to, Mistryně? Co jste říkala?“ A já jsem musela trochu přemýšlet. „Myslím, že je to velmi dobré, velmi dobré. Odvedli jste dobrou práci.“
My máme tento problém s našimi fyzickými schopnostmi. Myslíme si, že je pro nás dobré, že máme nepoškozené oči, že máme nepoškozený jazyk, že můžeme spolu vzájemně mluvit, můžeme se vzájemně vidět, můžeme oceňovat věci, krásné věci venku, ale někdy tyto věci jsou překážkou, více velkou překážkou než pomocí. Někteří slepí lidé, slepé děti, původně viděli, ale pak je nějaká nemoc učinila slepými, když byli mladí, když jim bylo šest, sedm, osm, devět. Ze začátku, možná mají potíže. Možná narážejí do věcí, protože jsou zvyklí chodit tímto způsobem, tamtím způsobem a používat vlastní oči, a používat své ruce, aby udělali tohle, udělali tamto. Ale poté, co oslepli, zapomněli, že nevidí věci, takže naráží do věci. Nebo byli zvyklí používat ruce, aby si vzali hrnek, ale nemohou ho najít, protože jsou navyklí dělat věci fyzickýma očima a fyzickýma ušima. Ale pomalu, poté cítí, že je nepotřebují. Věci jednoduše vyzařují energii směrem k nim a oni pak budou vědět, kde věci jsou.
Takže někdy, když někteří lidé pojedou autem a vy řeknete: „Kéž vás potká [se vám zjeví] cesta.“ To platí pro nevidomé, alespoň pro nevidomé děti, když byly ještě mladé a nevinné. Je pro ně snazší, přizpůsobit se novým věcem. A oni si uvědomí, že věci nejsou takové, jak vypadají. Jako například, že strom není jenom tak velký, ale jejich prostředí, jejich energie, jejich magnetické pole je větší. Jsou skutečně větší, než jsou. Totéž se zvířaty, to samé s listy a keři a květinami. I stoly s nimi mluví, reagují různými způsoby. Pro nevidomé je všechno živé. Všude vidí světlo, ze všeho, a uvnitř všeho, a v sobě. A spoléhají se na toto světlo, tuto energii, toto tiché přátelství, které jim pomáhá v jejich každodenním životě. A nic jim neunikne. Nic nepromeškají.
Jeden ze zenových Mistrů řekl také to samé: „Bylo by lepší, kdybych byl na začátku slepý, hluchý a hloupý.“ Protože teprve potom, až skutečně odpoutáme naši pozornost od všech těchto vnějších fyzických orgánů, pak můžeme skutečně vstoupit dovnitř Království. Proto, když se zklidníte, meditujete, nebo během doby zasvěcení, se zklidníte, nemáte v té době nic jiného na starosti, protože víte, že teď je čas vašeho zasvěcení a vy opravdu po tom toužíte tak dlouho, takže tomu věnujete veškerou pozornost. Proto vidíte své Já, (vnitřní Nebeské) Světlo a slyšíte Boží slova. Melodie jsou vaše vnitřní vibrace. Normálně se jen spoléháme na své oči, aby viděly věci; nevidíme žádné (vnitřní Nebeské) Světlo. Spoléháme se na uši; neslyšíme nic z vnitřní Nebeské Hudby. Být slepý není úplně špatné. Když byl Ježíš naživu, říkají, že mohl uzdravovat slepé. Je to kvůli zasvěcení. Během zasvěcení, dříve jsme měli nějaké slepé žáky. Vidí všechno. Vidí (vnitřní Nebeské) Světlo, někdy lépe nežli vy, protože nemají nic, co by je rozptylovalo z vnějšího světa.
Myslím, že si sednu. Moje vysoké podpatky mě vyzývají, abych si sedla. Vlastně jsem nevěděla, proč musím nosit vysoké podpatky, dokud nevykopali všechna proroctví. Pak jsem řekla: „Och, voila! Není divu, že jsem předurčena nosit krásné oblečení. Vysoké podpatky jsou již předpřipraveny z Nebe.“ Je to z důvodu změny, že? Až dosud, všichni Mistři nebo Buddha, všichni byli velmi asketičtí a velmi přísní. Je to pro vás změna, vidět dámu v nějakém pěkném oblečení a krásných botách a s krásnými šperky. Ne? Protože praktikování je uvnitř. Ale stejně, také bych si přála, abych to vše nemusela dělat. Zabírá to hodně času. Samozřejmě o tom medituji. Dělám meditaci, zatímco dělám tohle a všechno toto. Je to tedy dobrá meditace, ale přeji si, abych nemusela meditovat takovým způsobem. Je to také pohodlnější, když prostě zabalíte přikrývku kolem sebe, sednete si na pohovku, zavřete oči a odpočíváte místo toho, abyste se soustředili uvnitř i vně ve stejnou dobu. „Jejda. Je to tenhle? Och ne, ne, to není ten. Och, nemohu, nemohu. Nemohu to udělat. Je to háček, je to příliš obtížné, příliš malé.“ Dělají to pro dámy, které mají hodně času. Čas je to, co nemám. Mám všechno ostatní. Velmi málo času.
Bývala jsem milejší. Myslím tím, že jsem mluvila pomaleji a jemněji a trpělivěji. Dnes říkám: „K věci. Prosím, nemluvte tak dlouho. Nemám čas, člověče. Opravdu ne.“ A někdy se mi lékař pokoušel vysvětlit můj lék. Řekla jsem: „Dobře doktore, napište to a odfaxujte mi to.“ Myslím, že to dokážu přečíst rychleji. A i tak stejně zapomínám brát léky, takže vím, že je beru jen někdy, když potřebuji, když si vzpomenu.
Dokonce i doktor už ví, že nemám ráda moc léků, dokonce i doplňky nebo věci, které jsou pro vás dobré, pro naše stáří, pro seniory a tak. Myslel to dobře, ale ví, že si je zapomínám vzít, tak to zredukoval nyní pouze na tři zdroje, pouze tři, a pouze jednou denně. Tři léky, ne opravdové, doplňky. A pouze jednou denně. Stále zapomínám. Řekla jsem: „Doktore, ráno jsem si dokonce zapomněla umýt obličej.“ Řekl: „Jak můžete zapomenout?“ Řekla jsem: „Prostě jsem zapomněla.“ Vystoupím ze své meditace nebo spánku nebo chrápání nebo čehokoli, a pak vyskočím, a pak jdu, a pak vidím dokumenty přímo před sebou. Pak jsem do toho zabraná, zapomenu na všechno ostatní.
Dokonce i jídlo přímo přede mnou nesním, dokud nejsou všechny dokumenty hotové. Ale nemohu jim říct, aby nejprve přinesli jídlo, a dokumenty dodali později, protože je to pro člověka hodně práce. Všichni jsme zaneprázdněni. A jeden člověk má na starosti dát jídlo do nádoby a přinést mi ho společně s dokumenty, protože nežijeme společně. A dívky jsou zaneprázdněné různými věcmi. Takže, je tu jeden chlapec, ale neobtěžuje mě, a to je dobré. Raději bych, kdyby byl sestrou, abych se nemusela obávat o přenos energie. Možná to tak říkáte. Nevadí, neobtěžuje mě, ale nechci, aby musel stále chodit tam a zpět, tam a zpět.
Čím méně lidí, menší výměna energie, tím lépe se soustředím. Čím méně vnikne vnější různorodé energie, tím lepší pro mě. Samozřejmě, když jdu tady ven, jsou vás tu tisíce, nemohu nic ovládat. Je po všem. Žádný problém. Ale když jsem doma, snažím se více soustředit, takže mohu pracovat efektivně uvnitř i vně. To je také tak. Ale také nechci nutit lidi pracovat více než je nutné, protože chlapci žijí společně na jednom místě, a já žiji daleko, vzdálená, se psy. A psí ošetřovatelka přichází a odchází, přichází a odchází. Když je čas se postarat, ona přijde; když ne, jde domů. Takže ji nechám odpočívat. Někdy něco potřebuji, zavolám ji. A řekla jsem: „Co teď děláte?“ Řekla, že jí. Pak jsem řekla: „Ne, ne. Tedy jezte. Najezte se. Možná později.“
Nechci lidi obtěžovat, když nemusím. Jsou ochotni. Nechci tedy zneužívat jejich laskavosti. Dříve mi nosívali časně ráno snídani, a pak pozdě odpoledne, oběd. Snídaně a oběd; máme dvě jídla denně. Ale později jsem řekla: „Přineste jen oběd, to úplně stačí.“ Protože se musí probouzet časně ráno, uzmout svůj meditační čas nebo uzmout své malé lenošení v posteli, a další bratři, sestry se také musí probouzet brzy, aby zkontrolovali dokumenty, a vytiskli mi je. Takže přinejmenším tři, čtyři lidé se musí probouzet brzy. Takže nemohou v té době meditovat. Nebo jsou možná unaveni z minulé noci, a pozdní práce a ráno si nemohou odpočinout, tak jsem později zrušila snídani. Řekla jsem: „Jen to noste později. A dokumenty noste také později.“ Aby mohli více odpočívat, meditovat ráno. A dokonce i poté, nejsem tak hladová. Když vidím dokumenty: „Páni!“ Mám o ně větší zájem než o své jídlo. Takže tak to je.
Možná si o tom promluvíme. Budeme mluvit o Pánu Mahávírovi. Velmi dobře. Zůstaňte tady. Příběh. Není čas spát. Stále máme čas, že? (Ano.) Co? ( Jak je Dobré lásce? ) Nyní lépe. Myslela jsem, že to nedokáže, protože tolik naříkal. Normálně nepláče. Není to mazlivé dítě. Ani neštěká, pokud to není nutné. Je to velmi tichý chlapec, a tolik plakal, že to moje srdce nemohlo vydržet. Ale bylo to také dobře, dal mi motivaci vyřadit máju. Jinak jsem příliš zaneprázdněna, zapomněla jsem na toho chlapce, který mě stále obtěžuje. Tentokrát jsem měla dobrou záminku. Řekla jsem: „Dokonce jsi použil velmi špinavý trik, abys donutil dceru pokousat matku; to je příliš opovrženíhodné. Už ti víc nemohu dovolit, abys tu byl.“ To je to. Byla jsem opravdu rozzlobená, opravdu znechucená. Řekla jsem: „Pokud se chceš s něčím vypořádat, vypořádej se se mnou. Nezneužívej mé psy. To je horší než cokoli, co si dokážu představit jako opovrženíhodné. Takže pro mě nejsi hoden, abych na tebe jen pomyslela. Musíš jít.“ Ale naštěstí, jsem trochu chytrá, takže mohu dělat mnoho věcí a rychle. Ale pokud bych byla méně chytrá, bylo by více času, více problémů. A dokonce, pokud bych mluvila pomaleji, trvalo by to déle, pak bych na vás neměla dost času. Takže všechno zabalím velmi rychle, jím, zatímco pracuji s dokumenty, nebo sleduji nějaké klipy, které musím upravit. Ano! Je to velmi jednoduché.
