Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
Další věc k Britům. Je spousta věcí; možná jsem na hodně zapomněla. Co si pamatuji, to vám povím, jen mimochodem, když mluvíme o Anglii. Jedna ze sousedek mi dokonce ukázala, jak prát prádlo. Říkala, že prádlo, které vyperete po jednom dni či po pár dnech, se pere rychleji a snadněji než to, které nosíte příliš dlouho, protože skvrny, pot a tělesný maz zůstanou na límečku a tak dále. V takovém případě to musíte nejdřív dobře vyčistit samostatně, nejprve mýdlem, než to dáte do pračky. I takové věci mě naučili. O žádnou radu jsem nežádala. V té době jsem byla mladistvá, moc jsem nemluvila, angličtinu jsem se stále učila hlavně čtením novin a podobně. A pak jedna ze sousedek – ani ne blízká sousedka, ale vzdálenější, možná o pár bloků, ale já jsem bydlela blíž k venkovu, tak to pro vás jen srovnávám; ale v té době tam nebyly žádné velké budovy, kromě střední školy – a ona mi řekla: „Víte co?“ Neznala mě. Zeptala se: „Odkud pocházíte?“ A já jsem jí řekla, že jsem z Âu Lạc (Vietnamu) a tak dále, jako studentka. Řekla: „Ach, včera jste šla kolem mého domu, tamhle.“ Ukázala mi ho – byl o trochu dál, asi 100 metrů. Řekla: „Moje dcera vás včera viděla jít kolem a řekla mi: ‚Mami, ach, viděla jsem tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděla.‘“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Stejně jsem nikdy nevěřila, že jsem krásná. Byla jsem šikanována, větší dívky se mi posmívaly a dokonce i větší sestřenice. Byla jsem malá a drobná. Ve škole si mě dobírali i někteří chlapci a podobné věci – šikanovali mě. A jeden chlapec mě dokonce bezdůvodně uhodil. Neřekl proč, prostě ke mně přišel a takhle mě uhodil. Tehdy jsem ani nevěděla, jak se bránit, i když jsem se už učila trochu kung-fu. Ale byla jsem velmi plachá, velmi introvertní osoba. To bylo v Âu Lạc (Vietnamu). Tak jsem si nikdy nemyslela, že jsem nějaká krásná. A dodnes si to nemyslím. Ale když jsem viděla některé své fotografie, které mi poslali – mimochodem, spolu s mým pracovním rozvrhem, třeba když citovali mou přednášku či tak něco, dali tam moji fotografii. Viděla jsem, že některé z fotografií vypadaly krásně. Pomyslela jsem si: „Och, kdo je ta žena?“ Je to kamerou; to je dobrá kamera, která to takhle udělá. Někdy jsou tak krásné – jindy zase ne. Život vám v některých okamžicích může přinést trochu radosti a potěšení. Ale když jsem byla mladší, neměla jsem moc přátel. Neměla jsem nejlepší přítelkyni ani nic podobného. Rodiče mi nedovolili nikam s nikým chodit, než do školy a domů. Ale několik kamarádů, takzvaných kamarádů, z mé školy i ze sousední školy mě také zvalo k nim domů a tak. To byla hezká vzpomínka. A sousedé mi vždycky dali něco k jídlu, když jsem tam náhodou šla nebo jsem kolem nich šla cestou do školy. Vždycky mě zavolali dovnitř a dali mi trochu rýžové kaše nebo smažené rýže, a to jak na základní škole, tak i na střední. Asi jsem vypadala drobně a lidé měli větší potřebu chránit malou dívenku. I v Anglii mi sousedé dávali věci a zvali mě k jídlu. Například když uvařili brambory a k tomu další jídlo – možná jeden z předkrmů nebo tak něco – pak mi řekli: „Je to horké, počkejte.“ A pak, po chvíli, mi řekli: „Teď už můžete jíst.“ Vidíte, jak milí jsou Angličané. Byli ke mně velmi laskaví. Myslím, že to vědí lidé po celém světě, protože kamkoli Britové přišli, tam později vytvořili Společenství národů, a lidé je stále mají rádi, milují je a chovají se k Angličanům velmi dobře, jsou velmi vítáni. Na rozdíl od mnoha jiných kolonialistů, u kterých lidé nechtějí, aby se vraceli, ani na návštěvu. To jsem slyšela. Nevím to jistě. Ale britský pas je každopádně stále jedním z nejlepších na světě, jedním z nejvítanějších na světě. Tak to cítím. Myslím, že to lidé po celém světě vědí. Proto mnoho lidí přijelo do Anglie lodí, jako nelegální imigranti. A Britové, Angličané, vláda je dříve všechny přijímala. Teprve v poslední době už možná nejsou tak vstřícní, protože musí spolupracovat s ostatními sousedními zeměmi, aby nepodporovali lidi, kteří přes ně nebo přes sousední země projíždějí, aby se stali imigranty a stali se tak pro jejich zemi zpočátku přítěží. A někdy někteří z těchto nelegálních přistěhovalců způsobují potíže a v některých případech dokonce zraní místní obyvatele nebo dokonce i policii. To je velmi politováníhodné. Velká Británie je jednou z nejlepších zemí, mírumilovná země – spravedlivá, přátelská, milující, laskavá, soucitná a svobodná. Stále o moc svobodnější než některé země v Evropské unii. Protože kvůli právním předpisům Evropské unie se stávají více omezujícími, méně přátelskými a méně vstřícnými než dříve. Toho lituji. Dříve jsem mohla cestovat po Evropě, kamkoli jsem chtěla, protože ještě neexistovaly omezující zákony Evropské unie. To je jedna z nevýhod. Ale budou na tom pracovat a situace se zlepší. Mnohé vlády si myslí, že musí dělat to či ono, aby vylepšily svůj systém nebo ochránily své občany. Ale někdy, když to systém přehání, může to působit tísnivě, může to působit příliš kontrolovaně. To občas pociťuji, jde-li o mé soukromé bankovní účty a podobné věci. Už jsem vám to říkala, že někdy vkládám peníze do banky, dokud se jich nenasbírá dost, a pak vám můžeme koupit malé či velké centrum, jako je tohle. A v bance mi řekli, že nemám žádné záznamy o neplnění povinností, či tak něco. Řekla jsem: „Ano, tak proč mi tolik omezují příjmy a výdaje?“ Nevadí, to je jedno. Peníze nejsou to nejdůležitější. Máme-li peníze, nakupujeme. Když nemáme, nekupujeme. To je vždy moje zásada, a držím se jí za každých okolností. Anglie je stále velmi příjemné místo k životu. Řekla bych, že to je asi důvod proč se lidé chtějí stěhovat do Anglie. Myslím, že Anglie i mnoho dalších zemí jsou také dobré. Myslím, že to záleží také na vládě a rovněž na vašem spříznění s tou zemí. Ať se stane cokoli, stane se. Žijeme dobře tak jako tak. Žijeme dál. Já žiji dál, ať už žiji dobře, nebo ne. Můj stan je stejně tak dobrý jako palác nebo dům, kde můžete bydlet. Stejně toho moc nepotřebujete. V dnešní době máme tento systém doručování. Je velmi pohodlné žít kdekoli. Oni vám prostě věci doručí tam, kde bydlíte. A nemáte-li dům, můžete si půjčit adresu souseda, jdete tam a počkáte si na zásilku věcí. Takový systém je pro mě velmi pohodlný. Jen se někdy stane, že nepřijedou ve slíbený den, protože mají nedostatek personálu či tak něco. Nebo se něco stane doručovateli. Nebo vám někdy pošlou nesprávnou věc. Pak to musíte vrátit, nebo nevrátit; záleží na tom, kolik máte času. Ale dnes je život docela pohodlný kdekoli, dokonce i v džungli. Nedoporučovala bych vám jít a žít v Amazonii a mísit se tam s místními domorodými obyvateli. Prostě je nechte na pokoji. Nejsou zvyklí na lidi mimo svůj vlastní svět. Někdy se vůbec nedostali ven. Žijí v přírodě z toho, co jim poskytne BŮH. A nemají ve svých tělech příliš silný imunitní systém. Pokud tam tedy přijedete, mohli byste narušit jejich klid nebo jim přenést nějakou nemoc, která je pro ně nevyléčitelná, protože nemají moderní léky. Nemají nemocnice. Nemají lékaře, kromě přírodního lékaře. Nemají vše potřebné, ani pohodlný způsob, jak se vyléčit. Protože my žijeme od dětství ve smíšené společnosti. Naše tělo si vytváří mnoho druhů obranných systémů, ale jejich ne. Žijí společně ve svém čistém, jednoduchém prostředí, chráněném BOHEM. Nikdy nikomu neubližují. Nemají negativní myšlenky, které by jim způsobili nemoci. Nemají žádnou špatnou karmu, kterou si sami vytvořili a která by jim přinášela jakékoli nepříznivé důsledky. Raději tam tedy nejezděte a nerušte je, lépe, aby se k nim lidé z celého světa nepřibližovali. V některé zemi, už si nevzpomínám, kde to je… kde žijí domorodci hluboko v džungli, nebo v Amazonii, hluboko v džungli své vlastní země. Vláda zakazuje komukoli přiblížit se k nim na tři míle, což je velmi dobré, velmi dobré ochranné opatření vlády. Myslím, že každá země, která má domorodé obyvatele, kteří nikdy nevycházejí ven a nikdy předtím nikoho neviděli, by měla mít stejný zákon, na jejich ochranu. Chraňte domorodce za každou cenu, všemi možnými prostředky, protože jsou nevinní, jsou zranitelní a chrání deštné pralesy! Moc nevědí, jak se bránit. Žijí svůj život a spoléhají na Nebeské požehnání a BOŽÍ Milost. Nikomu nechodí dělat potíže. Nekradou; nikomu vůbec neubližují. Tak je prosím nechte na pokoji. Mimochodem, to není přednáška o ochraně domorodých obyvatel. Jen nevím proč, mimochodem jsem si na to vzpomněla. O tom, jak chránit domorodé obyvatele po celém světě, jsem už hovořila mnohokrát, ale vždy na ně myslím – jak jsou bezbranní, jak zranitelné jsou jejich životy. A je mi to prostě velmi, velmi líto. Není mi líto, že tam žijí sami nebo osamoceně, je mi líto jen toho, že když tam přijedou takzvaní civilizovaní lidé, ruší je a přinášejí jim nemoci a podobné věci, aniž by se nad tím dvakrát zamysleli, aniž by si to vůbec uvědomovali. Doufám tedy, že všechny vlády budou více přemýšlet o tom, jak tuto zranitelnou skupinu lidí chránit, a budou své vlastní „civilizované“ občany vychovávat tak, aby je tam nejezdili rušit, aby tam už vůbec nechodili a neničili jejich lesy, jejich domov a jejich klid. Modlíme se k BOHU, aby je chránil. Amen. Photo Caption: „BŮH opravdu dává, když kurýr nepřijede“
